ZÁTIŠÍ S MRTVOLOU
(velmi nenáročná minihra)

Osoby:       MALÍŘ       BOCHNÍK CHLEBA       PSTRUH NA TALÍŘI       CITRÓN       NŮŽ       LÁHEV VÍNA       ZÁCHODOVÉ PRKÝNKO       MRTVOLA Místo: na kostkovaném ubruse Citrón (tváří se kysele a nezúčastněně) Bochník (leží rozplácle a sem tam se podrbe) Nůž (leží přes Bochník a pohvizduje si) Láhev (stojí vzpřímeně a sem tam si přejede rukama přes boky) Pstruh (válí se po talíři a poulí oči) Prkýnko (sedí, pohupuje rozmarně víkem) Nůž (zvedne se a nasává vzduch)       Cejtíte to taky? Cejtíte to? Láhev (delikátně čichá okolo)       Jakoby ke mně přitékal tenounký pramének čehosi - čehosi nedefinovatelného, čehosi - Malíř: Nehejbejte se, sakra! Pstruh: Teda já nic necejtím. Bochník (nastavuje ucho a drbe se)       Có? Co řikáte? Řikal někdo něco? Malíř (prohlíží si zátiší, vrtí hlavou)       Sakra, něco mi tu nehraje. Někdo je tu navíc. Citrón: Samozřejmě, že je to tu cítit. Nechápu, proč ty věčné humanistické ohledy, proč se bojíte pohledět pravdě do očí: smrdí to tady. Někdo tady příšerně smrdí. A já vím, kdo. Pstruh (přiškrceně)       Já nic necejtím. Prkýnko (vybuchne)       Tak teda jsem to já! Zase já! Vždycky já! (všichni zírají na Prkýnko) Láhev (konejšivě)       Ále no tak si to tak neber, nikdo přece neříkal, že ty - Bochník: Au! Von mě říznul! To se nesmí, dyk ste mi to slíbili! Nůž (rozpačitě si utírá ruce)       No tak pardón, pardón, ale když tu jen tak ležíme a nic se neděje... ten tvůj zelený kožich mě prostě svedl, no. Bochník (tupě a zmateně, drbe se)       É - co že to? Kožich? Eště porád si hrajem na to é - zátiší? Nůž (znechuceně)       Plíseň! Zelená! Vypadáš, jako bys měl kožich! Bóže, to je ale dement... Malíř: Sakra, nemůžete bejt chvíli v klidu?       (drbe se za uchem a zkoumavě panorámuje své zátiší, všichni stojí jako sochy a ani se nehnou)       Něco mi tu nehraje. Něco tu nepasuje. Tak sakra kdo tu teda s náma hraje a přitom sem nepatří? Prkýnko (rozpláče se)       Tak teda jsem to já! Zase já! Vždycky já!       (jde se postavit mimo ubrus do kouta) Láhev (jde k němu a hladí ho po víku) Malíř (praští štětcem)       Mně už to nebaví! To je ale blbá hra! Pojďte si hrát na něco jinýho! Zahrajme si na smetiště! Tam můžem hrát všichni! Nůž, Pstruh a Láhev (úpěnlivě volají jeden přes druhého)       Ještě ne, ještě ne, nás to baví, ještě chvilku! Citrón (posměšně a povýšeně)       No a zase jste to zamluvili. Něco tu smrdí. Něco tu smrdí. Něco tu smrdí. Tak. Pstruh: Teda já - jsem už dost v letech - Prkýnko (pokorně)       Tak já zkusím přestat.       (celé se zatne a svraští úsilím) Láhev: Ba ne, ty to nejsi, ten zvláštní odér přichází odněkud jinud, spíš jako -       (nadzvedává opatrně ubrus, všichni kromě Malíře a Bochníka ucuknou a rychle si zacpou nos) Láhev (kácí se na zem) Malíř: Hrajeme si na zátiší, Natur morte, MORTE! To znamená mrtvej! Čili bez hejbání se! To je to tak těžký pochopit, sakra? Láhev (odhrne ubrus, pod ním leží Mrtvola) Mrtvola (ani se nehne) Malíř: No! Aspoň někdo, kdo pochopil, co se od něho čeká!