zpět na úvodní stránku
a anglická verze:
|
|
trocha poezie |
|
Jednou jsem vešla do bílého stromu a hladká kůra zamkla mě nesmírně a pak jsem nebyla, a pak byla znovu a když jsem vyšla, nepoznal jsi mě (zpět nahoru)
Po dnech co choulí se jak sevřená pěst v cizí dlani po barevných nocích které tančí přes ostrůvky spaní ten velký bílý slon zas v tajném koutě stojí a směšné rány se mu nikdy nezahojí Jen někdy v tichém rozhovoru s tím jenž lidský není vejde zvíře na bílý čas v blaženém zastavení pak pestré rybky letí nehybně a tiše v širokém sloním pohostinném břiše (zpět nahoru)
Noc je Afričan jenž kráčí krokem čapím, na pažích černý plášť, který konce nemá, a k zemi přilne jako hřích. A pod tím těžkým cizokrajným pláštěm voní koření, mrákotná sladká hudba němá, motýli tmaví zmámení. Jde, boty boří do dláždění, do kapes pěsti bílé zas Afričan či já, bez odporu z luceren žlutě prší jas. Já nebo on, vše splývá v jedno, koření hudba motýli, zavlním kopci na obzoru jako by k prstům mi přibyly. (zpět nahoru)
Jsem stará stařena v šatech po sedlákovi jenž dlouhá léta nosil je na poli, a sedím nahoře na nejvyšší hoře a mlčím tam spolu s orly a sokoly. Sedím tam po chlapsku jak dřevěný sedlák, a suché vlasy vítr mi roztrhal, ti dravci asi někam uletěli a já jsem mrtvá, tak mohu sedět dál. Mrtvá jsem mrtvá jak skála pode mnou, dobře to vidím, puklá jsem jako zvon, bez hranic lítá si tam a sem oblohou barevný motýl, a já jsem teď už on. (zpět nahoru)
Chtěla bych jít do němého kraje, kde v úsměvu se mlčí a po hrst dnů tam chci se usmívat a nemít mysl ovčí ani vlčí v nichž jak drak v sluji žlutě dřímá hlad. Tichý řád co drží pohromadě ty vlky moje s ovcemi ať obejme mě tvrdě naposled ať mne k hostině si prostře na zemi kde v žádném soustě nebude už jed. Možná mě má žlutá slabost stáhne zpět do bolavé země, a z ovce do vlka mě bude hnát dech zvířat co pak otevřou se ve mně, k jiným hostinám mne budou prostírat. (zpět nahoru)
Listy bříz vpodvečer sčítají hříchy dne a noční vítr probudil soudcův hlas a ještě křikl pták, a ještě klopýt jsem o kořen černý, o kterém vědělas. Vědělas, vědělas, klopýtám, kde jsi teď, v uších mám listí, dýchám svůj černý dech, na hlavu prší mi zlé účty mého dne, zůstalas, do noci nesu tě ve vlasech (zpět nahoru)
Chechtám se jako racci krutí, pro bolest zkusím cokoli: zatnu si třeba drápky s chutí do těla, které nebolí Ten úlek ve skutečné ráně mou mysl, než si zešílí, výkřikem poraněné tkáně přehluší aspoň na chvíli Chtěla bych vřele kopnout do zdi, ať mě to uvnitř nezebe, v břiše mi leží zmrzlí drozdi, vlastně chci kopnout do sebe Chtěla bych syčet jak plyn zlostí, chtěla bych hnusně, svinsky klít, směšné dny, sebe bez milosti na skládku někam zahodit Chtěla bych praštit do omítky, až by mi klouby omdlely, a do té tvrdé tupé zídky vrazit tě navždy, příteli. No a to všechno, to bych chtěla pro dvířka, co jsi otevřel, jak tlamu hladovou, co měla dostat pak nažrat, bohužel ta teď má hlad, a žere ze mně srdce a mozek střídavě tak vraždím rituálně temně nás oba aspoň v představě. (zpět nahoru)
Prstíčky deště tak sladce zoufale ťukají na kůži v hodině pomalé V té chvíli uslyšíš vzdychání poupátek cinknutí myšlenky, kroky dní u vrátek Tvá krásná ruka je anděl bez ráje sedla mi do vlasů jako pták, cuchá je oblačné velryby plavou ti nad hlavou nebe se spouští k nám milostí modravou Jsou dveře k tajemství které mne zajímá do tebe vstupuju modrýma očima pohanský déšť květů do vlasů padá ti srdce mi ulítlo, ať už se nevrátí… (zpět nahoru)
Jdu po nábřeží, které v dlaních drží tvar řeky jako dlouhý džbán Zelený večer nad Vltavou, po které střepy světel plavou, v pramicích sedí tmavý čas zpět proudem jednosměrně hnán. (zpět nahoru)
Řekni mi řekni mi jaké je tvoje jméno a když tě rozlomí co bude nalezeno a když tě zapálím jestlipak vstane plamen a zdali zhltne tě když trváš neomámen jak v tůni kámen a když se prostírám proč bereš si tak málo sám v hrsti držíš se kde se to v tobě vzalo řekni mi proč tu jsi jak starý nůž to řekni o kůži neboj se už dávno nejsme pěkní jak v tůni leknín (zpět nahoru)
Malincí netopýři se třepotají tam uvnitř v tmavé sluji a křídly panickými víří příliš starý čas, v příšeří paměť tlí a její vločky plují při každém zvíření bez řádu zas a zas. Překrásné prsty čísi tam na dně leží přikryté tajným prachem a ty vždy na vteřinu vzkřísí netopýří rej a přece mrtvé jsou a sluj křehká je strachem vždyť nad tím vším se vznáší přísný čaroděj (zpět nahoru)
Uvadám má ruka padá a skrze tělo moje hlava propadá se k zemi to tělo rozpuštěno zpívá jak noční vánek mezi veřejemi A barvy odpluly z očí a stará slova poletují po krajině němá a za mnou šlépěje jsou mělké jak za bytostí která tělo nemá Dívám se nahoru, výše kde tvrdé dlaně veslují tak pevně mezi mraky slétni sem ke mně dolů stiskni jak džbánům zborcený tvar vrať mi taky (zpět nahoru)
Doteky dvou myslí, úsměvy těl já kdybych mohla, ty kdybys směl… Motýli v paprsku, který pak zhasne, zmizíme, nevadí, bylo to krásné, ach kéž bych nechtěla, ach kéž bys chtěl! (zpět nahoru)
Máš v dlaních oči máš v dlaních provázky a chodíš okolo poutáš mne plíživě do lásky… a tiskneš do mne prsty už planoucí a chodíš okolo krásně jak pavouci Máš v očích dlaně máš v očích obrázky jdeš blíž a blíž vstupuješ bez zbraní do lásky… nahý a svatý dáváš své dlaně jdeš blíž a blíž dát přibít se za ně (zpět nahoru)
Sladce teče zlatý sirup mezi větvemi nekonečné kapky kanou, hořknou na zemi opičák v koruně medovým prstem vesele magické čáry kreslí si po těle.. (zpět nahoru)
zpět na úvodní stránku
 |
|
